Bioplasty 21. století

Z historie bioplastů lze snadno vyvodit, že předpona bio- nezaručuje ekologicky šetrný výrobek. Celkovou udržitelnost materiálu je třeba sledovat po celou dobu jeho životního cyklu.

Udržitelné bioplasty by se měly vyhnout následujícím problémům:

Vstupní suroviny

těžba nerostných surovin, odlesňování, konkurence s potravinářskou výrobou a výrobou krmiv.

Výroba

používání nebezpečných chemických látek při výrobě bioplastů zdravotní rizika při práci, kontaminace životního prostředí v lokalitě zpracování.

Použití

kvalita materiálu musí být odpovídající nízká životnost výrobku zvyšuje jeho ekologickou stopu.

Konec životnosti

recyklace bioplastů musí být dostupná. V případě biologicky rozložitelných bioplastů je třeba zajistit podmínky pro ideální rozklad – i v případě biologicky rozložitelných materiálů je třeba řešit nakládání s odpady.

Současný výzkum a vývoj se zaměřuje na materiály, které mohou zabránit všem výše uvedeným problémům. Jedná se především o biologicky odbouratelné materiály z obnovitelných zdrojů. Nejčastěji se jedná o materiály na bázi škrobu, dále o kyselinu polymléčnou (PLA) a polyhydroxyalkanoáty (PHA). Škála surovin je však široká – cukry, bílkoviny, celulóza, lignocelulóza, chitin, chitosan, rostlinné rezidua, houby, řasy. Ne vždy jsou však splněna všechna kritéria udržitelnosti.

Kyselina polymléčná (PLA)

PLA byla objevena ve 20. letech 20. století, ale kvůli vysoké ceně se dosud komerčně nevyráběla. To se změnilo v roce 1989, kdy Patrick R. Gruber objevil způsob výroby PLA z kukuřice. To umožnilo společnosti Novamont vyvinout bioplasty pod komerční značkou MATER-BI. V roce 1997 zahájily výrobu PLA z kukuřice také společnosti Cargill a Dow Chemicals. Ty v roce 2001 spustily komerční výrobu a od roku 2005 známe tuto společnost jako NatureWorks, jednoho z hlavních výrobců PLA. PLA je odolný polymer na biologické bázi, ale přesto má jisté nevýhody, především: 1) konkurenci s výrobou potravin a krmiv, 2) nedostatečnou biologickou rozložitelnost a špatné nakládání s odpady.

Polyhydroxyalkanoáty (PHA)

V roce 1926 objevil francouzský agronom Maurice Lemoign polyhydroxybutyrát (PHB) – zásobní polymer mikroorganismů – u bakterie Bacillus megaterium. Ale až v 60. letech 20. století se věda zaměřila také na další PHA produkované bakteriemi, konkrétně na P3HV a P3HHx. Trvalo dlouho, než byl Lemoignův objev uveden do praxe – v roce 1983 byla založena společnost Malborough Biopolymers, která představila materiál s názvem Biopol. V roce 1992 byla v časopise Science publikována studie popisující produkci PHB v rostlinách. To přitáhlo pozornost společnosti Monsanto, která v roce 1996 koupila Biopol a začala jej vyrábět pomocí rostlin namísto bakterií. V roce 2001 převzala výrobu společnost Metabolix Inc, nyní známá jako Yield10 Bioscience, která se věnuje výrobě PHA pomocí olejnin. Je třeba poznamenat, že vývoj technologií na výrobu PHA (ať už v mikroorganismech, nebo v rostlinách) umožnil pokrok v molekulární biologii a modifikaci genomu. V roce 2006 bylo známo již asi 150 různých PHA. Komerční výroba snížila náklady na tyto materiály a začaly se intenzivně testovat pro různé aplikace s velkým potenciálem v oblasti zdravotnictví. Současný výzkum se zaměřuje především na výrobu PHA z odpadních zdrojů a jejich recyklaci.

Biopropylen (Bio-PP) a Bioetylen (Bio-PE)

Polyethylen je nejrozšířenějším plastem na světě. Etylen, monomer PE, se obvykle vyrábí z ropy. Nové metody však umožňují vyrábět ethylen z bioethanolu. Tento bioPE získaný fermentací plodin má stejné chemické a materiálové vlastnosti jako PE na bázi ropy, a to i s ohledem na proces mechanické recyklace. To představuje velkou výhodu, protože nakládání s odpadem z Bio-PE a Bio-PP je již zavedeno a tyto materiály lze plně recyklovat. Nejsou však biologicky odbouratelné v takové míře jako plasty na bázi ropy, takže přispívají ke znečištění plastovým odpadem. Výroba Bio-PP vyžaduje bio-isobutanol. Co se týče výroby Bio-PE, proces, který se používá k získání bio-PP, je méně probádán. Bio-PP tudíž teprve vstupuje na trh.

Níže uvedená tabulka shrnuje přehled nejdůležitějších používaných plastů. Hodnotí polymery na základě jejich původu (biologické, biosyntetické) a konce jejich životnosti (kompostovatelné, doma kompostovatelné). Biosyntetizované materiály jsou ty, které získaly svou chemickou strukturu v živém organismu, jako je celulóza nebo škrob z rostlin nebo PHA z bakterií. Ostatní polymery na bázi biosyntetických látek mají původ v obnovitelných zdrojích, ale jejich chemická struktura je vytvořena člověkem. Patří mezi ně bio-PE nebo PLA. Biologická rozložitelnost je velmi složitý pojem, který je třeba dále specifikovat. Zde můžete porovnat biologickou rozložitelnost ve dvou podmínkách, které jsou pro nakládání s odpadem z bioplastů nejdůležitější – kompostování a domácí kompostování. Průmyslové kompostování umožňuje regulaci teploty a vlhkosti s vyšší teplotou pro rozklad. Domácí kompostování nelze regulovat a teplota a další podmínky pro biologický rozklad se liší.

* Průmyslově kompostovatelné: „Průmyslově kompostovatelný obal“ označuje schopnost obalu se biologicky rozložit a rozložit pouze v komerčních kompostárnách. Průmyslové kompostárny zpracovávají obaly při vysokých teplotách (nad 55 °C, což je mnohem vyšší teplota, než jaké lze dosáhnout při domácím kompostování), aby se urychlil rozklad materiálu. V souladu s normou EN 13432. Kompostovatelné v domácích podmínkách: Obaly označené jako „kompostovatelné doma“ znamenají, že spotřebitel může obal jednoduše umístit do domácího kompostéru. Norma platná pro celou EU zatím není k dispozici! Výrobci již dlouho prezentují plně biologický PET, ale nikdy nebyl uveden na trh. PGLA – kyselina mléčná je založena na biologické bázi, ale kyselina glykolová se obvykle syntetizuje uměle. CA a silikonové kaučuky se mohou pomalu rozkládat, biologická rozložitelnost PET a PU byla zjištěna za specifických laboratorních podmínek.

Citace

1 Koller, M. and A. Mukherjee. Polyhydroxyalkanoates – Linking Properties, Applications and End-of-life Options. Chem. Biochem. Eng. Q. 2020, 34(3): 115-129. doi: https://doi.org/10.15255/CABEQ.2020.1819.